Kognitivně behaviorální terapie (KBT) vznikla na počátku osmdesátých let 20. století integrací původně odlišných směrů: behaviorální a kognitivní terapie. Mezi množstvím psychoterapeutických směrů a přístupů poslední doby si KBT uchovává svoji svébytnost a zřetelně se odlišuje od jiných směrů. Charakteristický pro KBT je důraz na používání vědeckých postupů a zkoumání terapeutické efektivity v kontrolovaných studiích. Příčinou psychických potíží jsou podle teorie KBT chybné vzorce chování, v kognitivním zpracování, v emocionálních i tělesných reakcích. Tyto chybné vzorce jsou naučené, modifikované a udržované rozpoznatelnými vnějšími i vnitřními faktory. KBT terapie napomáhá tomu, aby se klient učil novým, adaptivnějším způsobům, jak své problémy řešit.
Celá léčba zpravidla trvá několik měsíců a jen vzácně déle než rok (např. u poruch osobnosti, duálních diagnóz), jedno sezení trvá obvykle 45-90 minut. Frekvence je na počátku jednou či dvakrát za týden, později jednou za dva týdny.
Léčba je zaměřena na zvládnutí konkrétně definovaných problémů a dosažení dohodnutých, vesměs měřitelných cílů. Jednotlivá sezení i kroky léčby mají jasnou strukturu.
Terapeut poskytuje klientovi informace a vysvětluje mu smysl terapeutického postupu. Od klienta očekává, že bude k řešení svých problémů přistupovat aktivně, bude otevřeně sdělovat a zaznamenávat svoje prožívání, plnit domácí úkoly a zkoušet nové způsoby myšlení a chování i za cenu přechodného zvýšení emoční nepohody.
Použití konkrétního terapeutického postupu je vždy podloženo teoreticky a vychází z podrobné analýzy konkrétních problémů a potřeb určitého klienta.
Terapie se věnuje řešení současných problémů a ovlivnění vnitřních a vnějších faktorů, které problémy udržují. Zpracování traumatických emocí, které mají kořeny v klientově minulosti, se provádí s ohledem na to, jak se tyto emoce promítají do současného psychického stavu klienta.
Terapie se zaměřuje především na přítomné, konkrétní a ohraničené problémy. Problémy jsou definovány v pojmech pozorovatelného chování, konkrétních myšlenek a přesvědčení.
KBT terapie se zřídka zaměřuje na řešení dávných příčin problémů. Větší důraz se klade na aktuálně existující faktory, které v současnosti problém udržují.
Cíle léčby jsou konkrétní, funkční, praktické a měřitelné.
Důraz se klade na změnu chování, myšlení a prožívání klienta v přirozeném prostředí v době mezi setkáními, a nikoli na to, jak se mění jeho chování při sezeních. Klient proto nacvičuje nové způsoby chování a zvládání problémů mezi sezeními v domácích cvičeních.
V průběhu léčby jsou sbírána konkrétní fakta, měří se frekvence, trvání a míra závažnosti určitého problémového chování. Získaná data pak slouží pro formulaci hypotéz o vzájemném ovlivňování jednotlivých faktorů, které jsou následně empiricky testovány.
Typické je směřování k soběstačnosti klienta. Klient se dovednostem učí a pak je používá v přirozeném prostředí. Edukace se častěji provádí „řízeným objevováním“ než přímým podáváním informací: klient je veden pomocí otázek k tomu, aby danou souvislost objevil sám. Pravidelným procvičováním získává potřebné dovednosti, které mu umožňují lépe zvládat negativní vnitřní stavy i vnější situace, zvyšuje své sebevědomí a pocit vlastní zdatnosti.
(Zdroj: Vybíral, Z., Roubal, J., Současná psychoterapie, Praha: Portál, 2010, ISBN 978-80-7367-682-7, s. 195-197)